Změna 2018 2.díl

4. srpna 2018 v 23:27 | Rena
Dlouho jsem přemýšlela zda pokračovat, zda vůbec něco psát. Měla jsem i touhu 1.díl smazat. Nakonec je tady pro zvědavé pokračování. Nastala fáze vyrovnávání. Musím napsat, že vyrovnat se s tím, že člověk, který je velmi blízko, kterého máte rádi a potom zjistíte jak vás podrazil, jak lhal, jak rozbil rodinu, prostě nejde. Snažím se o pochopení, ale i to je dost složité. Po roce jsem pořád z toho zmatená a zklamaná a snažím se jít dál. Jednou se s tím možná smířím, ale naprosto jistě vím, že už nepůjde nikdy napravit pochroumané rodinné vztahy a taky vím, že už to nebudu já, kdo bude chtít něco opravit. Možná jsem trošku zmoudřela a víc si hledím svého já, snažím se být sobec a ne každému hned ustupovat nebo konat dobro pro ostatní. Možná se tady v komentářích objeví reakce na sobce, ale je mi to úplně jedno. Teď jsem já já a já.
 

On

4. srpna 2018 v 23:08 | Rena
Otázku obrátím, protože o tom komu to místo dát málokdy rozhoduje rozum, tady se řídíme především láskou, přitažlivostí, ohledy....Takže komu nedám místo ve svém srdci? Teď to vím, že je to člověk, který mi byl od narození velmi blízko, člověk, kterého jsem milovala, člověk, kterého jsem léta omlouvala, člověk, který mi to srdce zlomil. Víc jak rok jsem se s tím vyrovnávala, plakala jsem tolik co nikdy v životě, bylo mi zle, že jsem myslela, že to nepřežiju. Po roce jsem zjistila, že udělal pro mě jedinou a nejlepší věc v životě, v návalu emocí mě ze svého života odstřihl. Člověče ty jsi fakt nemocný člověk! Léta si mě vysával, léta si mi ubližoval, rozbil si mi rodinu a já jsem byla slepá, hluchá, já jsem to fakt neviděla. Dnes už jsem tě ze svého srdce vymazala a není tam místo pro tebe. Žij si svůj zpackaný život, žij si svými tajemstvími, jdi a žij si jak chceš, ale do mého srdce se už se nevracej!

Zlo má název Mystery

4. srpna 2018 v 23:05 | Rena
Mystery lze charakterizovat jako utajeného kontrolora. Dříve dobře fungovali spolupracovníci STB a tedˇse objevují inzeráty na brigádu mystery. Kde se s nimi setkáme? Používají ho v současnosti zaměstnavatele pro kontrolu práce zaměstnanců především tam kde se pracuje s lidmi. Obchody, služby... Mimochodem práce s lidmi je nad lidské síly a do toho mystery. Nehodnotí to co dělá zaměstnanec dobře, ale předevší hledá, šťourá, vymýšlí co není správně. Celkem nechápu proč je vůči zaměstnanci používaná negativní motivace, vlastně antimotivace. Je to naprosto jedno jestli svou práci dělá rovnou blbě nebo se snaží jako idiot a stejně mystery vyškrabe nějakou hovadinu. A dostáváme se k otázce Nebylo by lépe zaměstnance pochválit? Proč je nutné za každou cenu hledat chyby? Přece, když budu chtít, tak vždycky chybu najdu. A tak i nadále se podporuje šmírování a bonzáctví, nebo to můžeme nazvat jinak?
 


Vykašlat se na škodiče

9. května 2018 v 23:14 | Rena
Samozřejmě nelze nepřipomenout, že štěstí vidí každý fakt jinak. Zcela odbočím od faktu, že štěstí je být zdravý. Nesmíme zapomenout na lásku, někdo přidá bezva rodinu, peníze, práci, kamarády a další nápady doplníme dle svého pohledu. Nicméně velké štěstí je poznat hloupého člověka, můžeme ho nazvat permanentním škodičem, který vám zepříjemní život na každém kroku. Prvním stupněm ke štěstí je škodiče odhalit, bohužel to může trvat i několik let. Poté se vyrovnat s tím, že to může být člověk hodně hodně blízký, proto odhalení může trvat poměrně dlouho. A nakonec udělat tlustou čáru. To, že je to štěstí a ta nejlepší věc v životě pravděpodobně pochopíme až s odstupem času. V této chvíli je cíl dosažen a škodič odstraněn. Je to štěstí. Teprve teď můžete volně dýchat a vykročit dál. Stačí pořádně zakřičet "Jsem šťastná". A já vážně jsem.

Změna 2017 1.díl

27. května 2017 v 0:15 | Rena
Nastal u mě bod zlomu nebo lépe řečeno praskla moje vlastní pomyslná bublina. Do té doby jsem si žila celkem bez zvláštních výkyvů, taky v domnění, že se vztahy s lidmi kolem mě je vše super. Nebyl důvod myslet si něco jiného, neustále jsme se vzájemně ujišťovali, že se máme rádi. Prásk! A najednou je všechno špatně. Od té doby jsem napsala v duchu tisíce ubrečených a různě pesimistických emailů a sms. A dost! Podpásovka přišla zcela nečekaně, dost zákeřně a od vlastního sourozence. Pokud si otevřeme učebnici psychologie, tak přesně sedí to co člověk potom prožije.
1.šok - dostala jsem pozvánku na rodinný sraz, bohužel v termínu, který byl prostě špatný. Už v této chvíli jsem tušila, že se něco podělá, to jsem ovšem ani nemohla tušit co skutečně nastane. Rodinná katastrofa nebo smršť je opravdu slabý popis toho co nastalo. Jedna jediná sms strhla lavinu a absolutně smetla moje iluze o spokojené rodině. 3 měsíce jsem se snažila vysvětlit, že termín je opravdu pro mě zcela nemožný a dovršila jsem to tedy tou poslední sms s příslibem, že se brzy uvidíme. To co poté nastalo ani v televizi nevymyslí. Teď už alespoň můžu dýchat, ale po obdržení prvního z mnoha zákeřných, zlých emailů, jsem myslela, že umřu. Když jsem někde četla, že člověka může bolet srdce, tak věřte, že opravdu může. Není to jen fráze, ta bolest je skutečná, nemůžete mluvit, dýchat, jíst, to srdce vážně bolí, člověku tečou proudy slz a je úplně jedno kde jste nebo kdo vás vidí. Slzy si tečou tak nějak samy a pořád, a když si myslíte, že už žádné nejsou, tak je jich ještě spousta. To je tedy konec první fáze - ŠOK!Plačící

Zvíře

12. prosince 2016 v 23:29 | Rena
Zvíře v srdci? Možná by bylo lepší téma Zvíře v hlavě. Tak jako tak, je to téma zajímavé. Člověk může zvíře milovat a udělat z něho rovnocenného partnera, podřítit zvířeti zcela život člověčí. Potom se zvíře vryje do srdce i do mozku. V této fázi stává se člověk zvířetem nebo zůstane člověkem? Někdy se říká, že se člověk chová jako zvíře, ale myslím si, že to může být horší a spousta zvířat by se mohla urazit. Tak co vlastně v tom srdci máme?

Tyran

12. prosince 2016 v 23:13 | Rena
Na začátku je to velká radost nad 2 čárkami těhotenského testu, 9 měsíců radostí, obav a očekávání, přichází malý uzlíček zcela odkázaný na své rodiče. Miminko je zahrnuto velkou láskou a spoustou miminkovských nesmyslů. A najednou už to není roztomilý tvoreček, ale malý tyran, který si velice dobře uvědomí, že je daleko silnější a úspěšnější a agresivnější ve vztahu rodiče-dítě. Láskyplná péče rodiče nezná mezí a bohužel v dnešní době se výchova rovná absolutnímu předání moci dítěti. A stáváme se svědky nepochopitelných situací:
Otec nastupuje do tramvaje se 2 dětmi. Menší holčička chce vysvětlit proč musí jít se školkou do muzea, starší bratr, nejrozumnější z této trojice, se snaží malé sestře vysvětlit, že je lepší spoustu věcí vidět na vlastní oči a zažít, než jenom sledovat obrázky na počítači. Holčička nebyla s vysvětlením spokojena a dost hlasitě to dávala najevo. Sundala si čepici a tou začala mlátit otce do tváře, ten nejprve nedělal vůbec nic. Bratr se snažil holčičku zastavit, ale ta si vesele vykřikovala "Nekaz mi zábavu", to několikrát opakovala a otec se pouze neobratně snažil čepici zachytit.
Další úžasný začátek byl na zastávce autobusu, kdy malý předškolák čekal s rodiči na autobus. Z nástupiště skákal na cestu, nepomohlo žádné láskyplné vysvětlování, ani prosby rodičů, chlapec se zakousnul do ruky otce, ten pouze vysvětloval, že to nesmí, výsledkem bylo opakované kousání. Po nastoupení do autobusu plno křiku, vztekání, prostě neskutečné otravování spolucestujících. Musím podotknout, že v krátkých světlých chvilkách byl chlapeček zcela v pohodě a vykládal zážitky ze školky.
Pokud se rozhlédneme kolem najdeme mnoho dalších příkladů. Bohužel žádné vysvětlování, prosby a domlouvání a na konec ustoupení dítěti nikam nevede. Za blbce není dítě, ale rodič, který zcela selhal a doma si chová malého tyrana. Čím je dítě starší, tím jeho moc roste a rodič se diví. Dítě nastupuje do školy a to je vlastně super. Rodič si může oddychnout, protože kdo za všechno může a kdo dítě nezvládá? Škola! Máme školu viníka a většího tyrana, tak teď začne rodič v klidu spát.

Legíny = peklo

2. října 2016 v 17:26 | Rena
Milé dívky a ženy, vzpamatujte se!
Pokud se legíny staly nedílnou součástí vašeho šatníku a nechcete se jich za žádnou cenu vzdát, potom doporučuji podívejte se na své pozadí v legínách. Udělejte si selfie ze zadní strany a nejlépe takto zhotovenou fotku umístěte na plochu počítače. V případě, že jste legínami nahradily kalhoty, máte vstup do módního pekla zajištěn. Pohled na zaříznuté legíny v rozkroku s prosvítajícími kalhotkami, v horším případě má nositelka tanga, roztřepané půlky zadnice a to vše doplněné krátkým tričkem, je opravdu katastrofa. Vyrazit takto ven, do školy nebo do práce budí u kolemjdoucích akorát pospěch na vaší osobu, opravdu vypadá, že jste doma zapomněly sukni, to už totiž můžete jít rovnou v silonkách, efekt je úplně stejný.
Možná by stačilo zakoupit legíny kvalitnější, vhodně doplnit například minišaty, delší tunikou nebo sukní a hned je to zcela jiný level. Ještě než vyrazíte, kriticky se podívejte přes rameno do zrcadla na váš zadek.

Grilování

4. září 2016 v 19:04 | Rena
Hitem posledních let je zcela bez diskuze grilování. Tento fenomén se přesunul ze zahrad i do města na balkony či terasy. Grilují se různé dobroty a tak je snadné propadnout této zálibě a přesunout ji blíže ke svému domovu. A tady je zakopaný pes. Balkon, případně předzahrádka, není obvykle mimo obytný areál. Dým nebo aroma přepálených zbytků ze znečištěných ploch grilů, začne dříve či později obtěžovat okolní byty. V létě je to dost problém. Grilující soused si úžívá nádherný letní podvečer, je nadšen z vůně grilované pochoutky, vesele dýmí okolo. Soused grilujícího souseda je nucen ze svého balkonu zalést do bytu, byt zavřít a případně čekat až je grilovaná pochoutka zbaštěná a gril uhašen. Je to jeden z mnoha příkladů bezohlednosti dnešní doby.

Neviditelný na internetu

29. srpna 2016 v 22:43 | Rena
Moderní technologie a různé vymoženosti posunuly společnost nejen ke spoustě výhod, které nám usnadňují život, ale tento pokrok umožnil spoustě hlupáků za pokrok se schovat, získat anonymitu a dal jim možnost schovat se obrazovku počítače, jsou ztraceni v pokroku. Vznikli "hrdinové", kteří začali psát neskutečně sprosté blogy nebo zakládají "hrdinské" profily na facebooku. Je to člověk ve společnosti nemluvný, uzavřený, slabý a právě anonymita pokroku mu dává šanci udělat ze sebe něco co není a nikdy nebude, je přesvědčen, že sprostými výrazy dokáže upoutat pozornost, protože to prostě jinak nedokáže. V běžném životě, ve skutečném kontaktu s lidmi, nedokáže ze sebe vysoukat slovo, neumí odpovídat na jednoduché otázky, protože potřebuje čas na přípravu odpovědi a tu získá pouze schováváním za vymýšlenými profily.Má neskutečnou radost, když je jeho super nechutný sprostý blog zahrnutý komentáři, protože jedině tak získává na popularitě. Výzva: "Na takto sprosté blogery nereagujte, nepište mu komentáře, nechte ho ztraceného v pokroku!"

Kam dál